Choď na obsah Choď na menu
Reklama
Reklama
 


Luperkálie

Asi každý vie, že 14.2. je sviatok svätého Valentína, čiže sviatok zaľúbených. V každom výklade vidíme obrovský výber darčekov pre svojich partnerov. (ale čo keď ich nemáme:(( ). Nie každý však vie, že aj 15.2. je sviatok lásky, tzv. luperkálie. Čo to vlastne je?

 
V polovině února slavívali mladí (staří) Římané takzvané Luperkálie neboli "svátek lásky". Byl to svátek zasvěcený bohu Lupercusovi, ochránci dobytka. Lupercus byl pozdější podobou římského a staroitalského boha lesa, lovu, chovu a plodnosti dobytka, ochránci polí a úrody Fauna, syna krále Pika, otce krále Latinuse. Se svojí ženou Faunou měl děti Fauny, které vdechli život celému světu živočichů a proto se mu dodnes říká Fauna.
Svátek boha Fauna a jeho podoby Lupercuse připadal dříve na druhý úplněk po zimním slunovratu. S příchodem Juliánského kalendáře se ustálil na 15.2. O den dříve, 14. února, na který dnes připadá svátek sv. Valentína, byl ve starověkém Římě zasvěcen bohyni Juno, Jupiterově manželce, královně všech bohů, ochránkyni žen a svateb. Svobodné páry se dávaly dohromady, jak jim určil los - tradiční nástroj vůle bohů. Děvčata napsala svá jména na lístečky, které chlapci vytahovali ze džbánku. Takto sestavené páry si pak musely zůstat věrné až do konce oslav. V původním pohanském světě nebyla věrnost před uzavřením sňatku ničím žádaným. Naopak, pěstovala se sexuální nevázanost. Žena, která zůstávala pannou a nebylo-li to z důvodu zasvěcení bohům, bývala terčem lidového posměchu. Společnost byla závislá na novém potomstvu, pěstoval se kult plodnosti. Žena, která nebyla schopna nabídnout svoji plodnost, nebyla pro společnost přínosem, ale ve vyšším věku pouze zátěží. Jiný pohled panoval na uzavřené sňatky - zde byla věrnost žádána, protože jen tak bylo možné zabezpečit potomstvo. U mužů se však nevylučovalo mnohoženství. Mohli jej však provozovat jen muži, které své ženy dokázali materiálně zabezpečit.
Během luperkálií v Římě běhali kněží boha Luperca (lat. lupus = vlk), odění do kůží koz a psů, okolo palatínskeho pahorku, pričemž pruhy z kožešin švihali ženy, které potkali. Zvyk můžeme ve slovanském prostředí srovnat s pomlázkou. Švihání jim mělo magicky zabezpečit plodnost a ulehčit porod. Ženy proto běhali nahé okolo pahorku a těšili se na pár švihů z kožešin. Součastí luperkálií byli i průvody s hořícími svíčkami. Smyslem švihání i nošení hořících svící byla tajemná očista lidí, nazývaná též februatio (od latinského slovesa "februare" - "očistiť)., od čehož byla následně odvozen i název měsíce. Název únor se odvozuje od slova nořiti a vykladá se jako mokrý a vodnatý měsíc. Mrazy povolují a roztápějící se sníh zaplavuje zem vodou.
Nastupující křesťanská víra v prvním tisíciletí po Kristu si nedokázala se starými zakořeněnými zvyky poradit a tak bylo mnohem jednodušší je překrýt křesťanskými legendami. Podle legendy byl sv. Valentín biskupem pocházejícím z Terni v Itálii. Přes zákaz císaře Claudia II. oddával milenecké páry. Za to byl potrestán a zemřel mučednickou smrtí. Už v polovině 4.století stál na Via Flaminia v Římě kostel, který byl zasvěcen sv. Valentínovy. V Praze byl v chrámu na Vyšehradě objeven vzácný barokní relikviář, v němž je údajně uchovaná část Valntínove lopatkové kosti.
 
Reklama

Komentáre

Pridať komentár

Prehľad komentárov

Zatiaľ nebol vložený žiadny komentár.
 

 

Portrét





Archív

Kalendár
<< jún / 2017 >>

Štatistiky

Online: 1
Celkom: 152458
Mesiac: 692
Deň: 12